od Staga » sob 04. čer 2016 16:36:56
Batrachus (a vůbec bando celkově), tu je odpověď od Davida
Bůh je jen jeden.
-Jak to víš?
Co já vim? Záleží na tom? Zamlouvá se mi představa (jo, klidně mě chytni za slovo a usuď, že představa nemá význam), že je Bůh jeden, ale nějak moc mi zrovna na tomhle tvrzení nezáleží. Proč se dohadovat, kolik je bohů? Za předpokladu, že Bůh je, platí tvrzení, že teda neni vidět, slyšet, nelze zaznamenat, popsat, vysvětlit atd. Takže podle mě nemá význam řešit jeho "četnost" nebo "množství" nebo co. To JEDEN, pro mě neznamená počet Bohů, ale jednotnost jeho záměrů, smýšlení nebo rozhodnutí. Boha nelze vnímat lidskými základními smysly, takže jaký má smysl dodávat mu pozemskou vlastnost počtu (nebo podoby)? Bůh nemusí bejt ani látka nebo těleso, ani hmota. Ale tak, jak ho vnímám, nemá více osobností, jeho záměr je jeden. A to moje "vnímání" znamená to, co o něm slyšim od lidí, kterejm věřim (ano, stačí mi skutečnost, že se s někým znam dlouho, hodněkrát mi pomohl a on sám na mě působí velmi vznešeně, abych prostě věřil jeho svědectví, příběhu, jak se mu stal zázrak, kvůli kterýmu uvěřil, k tomu, abych mu věřil), moje pocity při čtení evangelia (konečně pro jednou se mnou někdo souhlasí - Ježíšovy zásady se mi objevily v hlavě dřív, než sem zjistil, že odpovídají právě těm křesťanskejm) a taky to, jak se mnou komunikuje tady, na zemi.
Teď by ses moh zeptat, jak se mnou teda mluví, nebo něco. Snad je každýmu jasný, že se mi nezjevujou duchové. Bůh mluví s každym jinak a vždycky je to v jazyce, kterýmu ten člověk nejvíc rozumí. Můj jazyk je hudba, takže nejčastějš ke mně promlouvá skrze ní. Jenže abys pochopil, jak probíhá rozhovor Boha a člověka, musel bys nejdřív aspoň znát toho člověka, a to jakože hodně moc. Málokterý lidi se navzájem znaj natolik, aby navzájem pochopili svoje myšlenkový pochody a řetězce rozhodnutí, proto je často tak těžký někomu dokazovat, proč děláme, co děláme a věříme tomu, čemu věříme. Abys člověka poznal, samozřejmě to musíš chtít, musíš naslouchat tomu, co říká a když se ti to zdá nesmyslné (jako naše víra), zkusit ze slušnosti připustit, že na tom něco je, pokud to neni věc přímo ohrožující někoho nebo tak. Jenže kdybych ti teď začal vysvětlovat kdo sem, nebylo by to k ničemu. Ty mě nechceš znát, neoslovil sem tě natolik, abys chtěl sdílet můj příběh. I kdyby sis trpělivě dokázal vyslechnout a pochopit důkladnej rozbor mýho příběhu a mýho myšlení, dělal bys to z důvodu dozvědět se, čistě pro vědecké účely, jak je to se mnou a s Bohem (nebo možná jenom abys mi moh vpálit, že Bůh vlastně neni, protože xyz a že celej můj život je tim pádem lež). Nebylo by to z lásky. A jak už sme řekli, Bůh je lidskejma smyslama nevnímatelnej, takže bys ho stejně nenašel. To on se nám může dát nalézt, ale podmínka pro to, je aby z toho vzniklo nějaké dobro, ne jen něčí vědomost, že teda Bůh je. Co bys s tou vědomostí dělal ty? Začal by ses snažit šířit dobro podle jeho způsobů? Proč? To by ti stačila pouhá vědomost, že Bůh je, aby ses mu stal synem? Jako kdyby ti řekli, že támhle Karel je tvůj otec - začal bys ho milovat? Těžko, nemáš přece důvod. Bůh neni Ori z Hvězdný Brány, aby ho jakože živilo tvoje uctívání nebo něco. Bůh vlastně nechce ani abychom nebyli zlí, lhostejní k druhým a hloupí. Bůh chce, abychom MY nechtěli být zlí a tak podobně. Nechce loutky, chce, aby se ten, koho stvořil, měl dobře. Bohužel, leckterej člověk to asi moc nechce, nezávisle na Bohu. Nejdřív přišla moje touha mít se tu líp, pak sem objevil podmínky, za kterých by to fungovalo, a pak sem zjistil, že to samý říká i zrovna tenhleten křesťanskej Bůh (aniž bych věděl, co říkaj jiný víry). A tak kašlu na to, jak se projevujou věřící lidi, jak jednají různý círqe, nemusíme si vybírat mezi známými věroukami. Můžeme jednat tak, abysme působili co nejvíc dobra a zároveň tak, aby nám to bylo blízké. Proto se někdo chodí vzdělávat a nabírat naději do kostela, někdo poslouchá hudbu s texty, které obsahují Boží cíle a někdo jede misionářovat do Afriky. Tady se teprve přestává jednat o PRAVDU A LEŽ, ale o NÁZORY. Dobro a zlo jsou jasně popsatelné pojmy, není zde místo pro názory. Naopak otázky jak potlačit zlo a jak šířit dobro jsou většinou (alespoň na naší úrovni chápání) zodpověditelné pouze různými názory, není zřejmé, co je nejúčinější. Nejspíš proto, že jedno bez druhého nemůže být - přirovnal bych to všechno k muzice - nebyla by nuda, kdyby veškerá muzika světa byla jednoho stylu? Proč nemít nekonečno stylů? Každýmu sedne něco jinýho. Jestli hrát rock, nebo folk
(jestli vůbec hrát, jestli by pro mě nebylo lepší třeba psát, mluvit, nebo malovat) - to sou různý názory.
Ale co tyhle otázky: Je lepší hrát na playback nebo živě (jednou něco chytrýho říct a do konce života u toho zůstat, bez novejch nápadů a bez osobního vztahu)? Je lepší vzít nafoukance, který umí hrát, nebo skromného začátečníka (vezmu si boháče, kterej mě bude milovat jenom kvůli tělu, nebo chudšího, ale upřímnějšího kamaráda)? Naladíme si nástroje, pokud chceme zahrát příjemnou melodii (má cenu snažit se mluvit srozumitelně, vzdělávat se)? Nenecháme za sebe radši hrát počítače (neměli bychom místo návštěv a setkání jenom psát, i když sme sousedi)? Nebylo by lepší hrát něco, co sice nikoho nepoučí a nikoho z nás to nebude bavit, ale přinese to prachy (neměla bych místo přispívání k chodu světa užitečnou prací radši třeba prodávat svý tělo)? To sou otázky, jejichž odpovědi jsou buď pravdou, nebo lží, ne názory. Převeď si to do života a odpověz si. Pokud si ovšem přeješ hrát (žít). Boha rozumem nenajdeš, ten se ti musí zjevit sám. Zjeví se tomu, kdo ho hledá, ale ne v tom smyslu, že se ho snaží popsat, ale v tom smyslu, že žije pro nějaký ušlechtilý veliký cíl, který nemůže zvládnout sám, ale snaží se ho dosáhnout čestně a touží po pomoci. Takovej člověk se poníží třeba i k modlitbě. Když není cíle, není touhy, Když není touhy, není důvodu hledat Boží pomoc. Když není hledání, neni zjevení. Takže ne, Boha nenajdeš když nechceš, nebo když snad nechceš, aby byl. Co kdyby někdo nevěřil že hraješ tak dobře, jak hraješ a chtěl by důkaz, ale nevěřil by mýmu svědectví a chtěl by tě vidět hrát, zároveň by však tvůj um popíral a odmítal podstoupit cestu na tvoje vystoupení, s tim, že je to daleko a stejně tam určitě nebudeš? Šel bys až k němu domů a zahrál mu sólo jako kráva, jenom proto, aby ten týpek potom řek: "hm, tak von ten Batrachus hraje celkem dobře"? Ale co kdyby začínající basák jenom zaslechl, že hraješ jako král a okamžitě by se sebral a chtěl by tě najít, aby se mohl něco naučit, jenže by nevěděl, kde bydlíš, kdy budeš kde hrát, ani jak vypadáš, přesto by tě toužil poznat a třeba se k tobě i přidat, což bys zrovna i potřeboval, protože by prostě bez důkazu doufal, že si budete rozumět? Nevyšel bys mu pár kroků naproti? Proto to tak Bůh má.
Nechávam stranou všechno, co říkaj ostatní, já sem Boha poznal po svym a s ostatníma takovejma se bavim, páč si v tom rozumíme a máme podobný zásady. Nikdo z mejch kámošů nebude obhajovat kněze, co znásilňujou nebo co odsuzujou třeba teplouše, který za to nemůžou. A je nám jedno, kolik je Bohů, kolik je jim let a jestli Slunce chutná jako pivo, co je důležité, je Boží působení v našich životech a jak se máme chovat, aby nám tu všem bylo líp. Děláme chyby no, to vy ale taky. Stydíme se, že je děláme. Víra se pohybuje na jiné úrovni myšlení a cítění, než je lidský psycho/filo/dyk/more/-logie/zofie/játrie. K víře tyhle věci nepotřebujem. Potřebujem je k působení na zemi a tak to taky zůstane. V mojí hlavě se nachází rovnice, která objasňuje Boží existenci, jenže mé konstanty sou pro tvé oči jen další neznámé.
Nejde jít a ukázat "hele, takhle to funguje"
-Proč mám pocit, že to je přesně to, co dělají věřící lidé, když předkládají nepodložená tvrzení? :
Buď dělaj chybu, nebo prostě už neví, co s lidma, jako ty, taxe snaží mluvit tvym jazykem, což se o Bohu nedá. Ale na to já netrvam, to jenom typuju, třeba to de.
Ten skeptik, je hlavně člověk, kterej netouží po ničem novym, nad svojí úroveň, je mu jedno, jestli po životě neni nic, je se smrtí smířenej a bere jí jako konec, nesnaží se naslouchat "mámě", nehledá jí. Proto jí nemůže poznat, první prostě musí přijít touha, po ní víra a pak až poznání. A neni chytrý srovnávat Boha se špagetovou příšerou nebo s tim, jestli po oběžný dráze obíhá ztracené varle mého kamaráda Vládi, protože z těchto věcí neplyne nic podstatného pro náš život, naže cíle. Z existence Boha plyne celkem dobrej spojenec, kterej náhodou umí tvořit světy, ten by se moh hodit. Opět však za předpokladu, že NĚCO CHCEME.