Staga píše:Ono taky hodně záleží na tom, jakým tónem mu nadáváš...
To máš pravdu, na tohle a jen na tohle hlavně pes slyší. Na tón hlasu. Takže pozná, kdy je páníček nasranej a tedy asi on něco provedl.
Ale ani to není všemocné.
Kdesi jsem četl (nechce se mi to hledat, ale mám pocit, že jsem to tu už psal) o pokusu, kdy se vědělo, že pes, když může, vleze do odpadkáče, zbufetí, co se dá a přitom samozřejmě udělá bordel.
No tak pokus spočíval v tom, že pes byl v místnosti s odpadkáčem, přišel člověk - ne páníček, jiný - vyhrabal z odpadkáče věci a poházel je po zemi. Pak přišel páníček, koukl na psa a zeptal se tónem, jako kdyby věděl, že to udělal pes, "Co to má bejt? Kdo to byl???".
A pes se přikrčil a čekal trest, protože si - prý - myslel, že si páníček myslí, že to udělal on. I když neudělal.
Což pěkně souvisí s tím, že nemá smysl psa trestat za loužičku, pokud ho u toho nenachytám. Za minutu neví, proč jsem mu v těch chcankách omáchal čumák.
Přitom ale kocoura jsme takhle - i když za hlubokých komoušů, mně bylo hodně málo - takhle naučili chodit do lavoru na natrhané noviny. Všímat si ho, vidíš, že močí, omáchat mu v tom čumák. Odnést ho do lavoru, párkrát pohladit, říct mu "Honzo, tady to máš dělat", aby slyšel ten milý hlas - a pochopil a chodil na noviny. A než se někdo zeptá, proč na noviny - logicky. Tenkrát jsme noviny odebírali denně, písek bychom museli shánět, o kočkolitu ani nemluvím, existovalo to vůbec? Takže jsme kocoura naučili na nejlépe dosažitelnou věc